Anděl

26. listopadu 2009 v 0:28 | Lutero |  Básně
Seděl jsem a psal,
psal a seděl tiše,
v tu někdo mi na záda poklepal,
nikdo v záři slunce z oken starých.

V tu najednou na zeď oprýskanou,
upřelo pohled svůj slunce smělé,
mraky se rozplynuli a paprsků zvuky nedoznělé,
odhalili tvář.

Na zdi oprýskané tvář se čněla,
zmatený já byl v tu chvíli, opět mraky,
jako nic se šedě oběvili,
na nebi modravém.

Začalo pršet zase v jednu chvíli,
je dost času, spoustu,
a najednou na zdi opět,
křídla se mi zjevily.


Nebyl jsem doma,
byl jsem tam a psal,
tiše seděl a psal,
vždyť nic nenapsal.

Noc tmavá, jako uhel zdá se,
však vysvytl měsíc, úplněk v plné kráse.
Na zdi silueta přibyla, neměl jsem slov,
zvláštní to chvíle.

Světlo proráželo tunel, světlo měsíce,
tunel do mé duše prohnilé,
ta postava ze zdi vystoupila,
ke mne zvolna kráčela.

Praví slova Tvá,
Praví slova má,
Praví slova pomoci,
Praví slova Tvá.

A ty si kráčel také ke mne,
v té záři měsíce nedoznělé,
byl úplněk a Ty si tam byl,
avšak času nepozbyl.

Já padal do tmy, já neměl slov,
ty si to viděl a neměl si slov.
Já jsem věřil a teď vím,
Ty si věděl a teď věříš.
Já jsem cítil a necítil.
Ty si šel a přišel.
Já jsem utíkal a ty si šel za mnou.
Ty si uvědomil a já to teď chápu.


A světlem tápu... co je to lidskost ?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama